Plzeňská brána - nedílná součást opevnění královského města Berouna - nabízí nevšední vyhlídku na město a expozici věnovanou Berounu jako svébytnému právnímu institutu a jeho privilegiím.

Stálé expozice
V prvním patře Plzeňské brány, ve valeně sklenuté prostoře bývalé zbrojnice, se nachází stálá expozice věnovaná nejen samotné historii a architektuře tohoto památkového objektu, ale zároveň i celému systému opevnění města Berouna. Vedle kopií plánů Plzeňské brány, dobových kreseb s námětem Berouna a obrázkové rekonstrukce středověké podoby berounských hradeb jsou zde i architektonické fragmenty z dominikánského kláštera, vypáleného husity roku 1421.

Pro expozici věnovanou Berounu jako svébytnému právnímu institutu a jeho privilegiím posloužila zrekonstruovaná prostora v horním patře brány, původní byt berounských hlásných a pověžných. V expozici je vystaveno šest barevných fotokopií z celkem dvanácti berounských královských privilegií, které se do dnešní doby dochovaly. Všechny originální listiny, z nichž byly pořízeny, jsou uloženy ve fondech Státního okresního archivu v Berouně a tvoří historicky velmi cenný soubor, jež není veřejnosti běžně dostupný.

Kromě nejstarší dochované listiny z roku 1404, v níž král Václav IV. potvrzuje založení špitálu pro choré a zchudlé berounské měšťany je představeno pět dalších, historicky nejhodnotnějších a vizuálně nejatraktivnějších královských listin z různých časových období (od 15. do 19. století).

Z historie Plzeňské brány
Plzeňská brána byla nedílnou součástí městského opevnění, vybudovaného  na přelomu 13. a 14. století. Výška hlavní hradební zdi se pohybovala v rozmezí 6 až 9 metrů a v nepravidelných intervalech ji doplňovalo 37 hranolových bašt, z nichž do dnešní doby zůstalo celkem 20 v různém stupni zachovalosti. Hlavní hradba byla navíc obklopena parkánovou zdí a hradebním příkopem, zajišťujícím větší obranyschopnost města. Bašty i parkány se od počátku 16. století pronajímaly podle zákupního práva městským rodinám. Vstup do města zajišťovaly dvě věžovité brány, na východní straně Dolní neboli Pražská a na západní straně Horní neboli Plzeňská a dvě fortny umožňující vstup pro pěší ze severu a jihu.

Samotná Plzeňská brána byla do roku 1842 bodem, kterým procházel komunikační ruch z Plzně do Prahy a královské clo se zde vybíralo až do roku 1752. Původně byla Plzeňská brána celá gotická s vysokou dlátkovou střechou, podobně jako Pražská (Dolní) brána, která si však svůj gotický vzhled zachovala dodnes.

Po požáru v roce 1735 byla brána zbarokizována. Od této doby se také výrazně mění vzhled východního průčelí brány. Obraz Smrtonoše s kosou a latinský chronogram 1736, nahrazuje později sienové sgrafito a na konci 19. století mytologický výjev s bohem Chronosem a sudičkou předoucí nit času od malíře V. Preise, který stejně jako český nápis „Všeho do času, Pán Bůh navěky“ můžeme na průčelí brány najít dodnes.

Východní průčelí zdobí i městský znak a věžní hodiny. Tyto hodiny jsou však až z konce 19. století, původně se na bráně nacházel od roku 1508 orloj s 24 hodinovým ciferníkem, nahrazený roku 1736 novými hodinami se dvěma ciferníky od berounského hodináře F. Gärtnera.

Původně se do brány vstupovalo z berounských hradeb, později z půdy přilehlého domku. Teprve na konci 19. století bylo dobudováno točité schodiště tzv. šnek, kterým se dnes vystupuje do 1. patra. Do horních částí brány je přístup původním středověkým schodištěm v šířce zdi. V nejvyšším poschodí býval byt hlásného. Brána byla obývána dokonce až do roku 1972.

Více informací včetně aktuálních akcí, provozní doby a cen vstupného najdete na webu muzea.